Manželství a paragrafy     

Počet uzavíraných manželství rok od roku klesá. Mladí lidé stále častěji dávají přednost neformálnímu soužití s idealistickou představou, že „my na svůj vztah nepotřebujeme žádný papír“. Nemají tak docela pravdu.

 

Manželství je osobní a majetkové životní společenství.

Má za následek vznik celé řady práv a povinností osobního a majetkového charakteru, které jsou upraveny mnoha právními předpisy.

1. Právní úprava vztahů mezi manžely

1.1. Manželská práva a povinnosti

Uzavřením manželství vzniká přímo ze zákona rozsáhlý okruh práv a povinností jak osobního, tak i majetkového charakteru. Tato práva a povinnosti existují po celou dobu trvání manželství a zanikají nejpozději s jeho zánikem. Skutečnost, zda manželé spolu žijí nebo zda se fakticky rozešli, na tom nic nemění, i když výkon některých práv a povinností je touto skutečností výrazně ztížen nebo se stává zcela iluzorní. Na druhou stranu jde o práva a povinnosti, které se týkají pouze a výlučně manželů. Úpravu práv a povinností manželů obsaženou v zákoně není možné analogicky použít na vztahy vyplývající z tzv. nesezdaného soužití, i když muž a žena spolu dlouhodobě žijí, společně uspokojují své potřeby a např. pečují i o společné dítě.

Pojem manželská práva a povinnosti obsahuje vymezení především osobních práv a povinností manželů. Někdy je používán rovněž pojem základní práva a povinnosti manželů. Málokterý oddávající opomene uvést jejich výčet nebo alespoň ta nejznámější ve svém slavnostním projevu ke snoubencům. Zdálo by se, že se v současné době jedná pouze o normy morálního charakteru. Většina z těchto práv a povinností není právně vynutitelná a na první pohled to vypadá, že rovněž neexistuje sankce za jejich porušení.

Rozvod manželství nelze totiž v žádném případě chápat jako sankci za porušování těchto povinností. Pokud se domníváte, že zákonodárce stanovil základní práva a povinnosti manželů osobního charakteru jen jako svou idealistickou představu, jak by se manželé měli chovat, a tudíž že je to v právním předpise zcela nadbytečné ustanovení, pak nemáte zcela pravdu. Porušování manželských práv se může (ale nemusí vždy) projevit v souvislosti s vypořádáním majetkových vztahů po rozvodu, ale i v souvislosti s rozhodováním o vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi. Z formulace zákona vyplývá, že při rozvodu manželství za jistých okolností zákon svým způsobem „odměňuje“ manžela, který – slovy zákona – „porušováním manželských povinností převážně nezapříčinil rozvrat manželství“.

 

Práva a povinnosti manželů

„Manželská práva a povinnosti“ jsou upraveny v ustanovení § 18 až 21 zákona o rodině. Muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti, vytvářet zdravé rodinné prostředí, hradit náklady společné domácnosti, společně rozhodovat o záležitostech rodiny. Kromě toho jsou manželé oprávněni vzájemně se zastupovat v běžných záležitostech. Pojem stejná práva a stejné povinnosti neznamená „jak ty mně, tak já tobě“, ale zákon tím vyjadřuje skutečnost, že práva a povinnosti jsou zákonem stanoveny oběma manželům shodně, tj. že žádný z nich nemá nějaká práva či povinnosti navíc. Jde tedy o rovnost právní, o projev zásady, že manželství je vztah rovnoprávný, alespoň z hlediska práva. Skutečnost, že v některých manželstvích jeden z manželů více nebo výhradně velí a druhý jenom poslouchá, už není záležitost práva a dočtete se o tom například v knížkách MUDr. Plzáka.

 

Povinnost žít spolu

Povinnost manželů žít spolu dávno neznamená povinnost manželky následovat manžela do místa jeho bydliště a povinnost vzájemných intimních styků, jak ji znal Všeobecný občanský zákoník z roku 1811, který na našem území platil až do 1. ledna 1950. Proto také trestný čin znásilnění podle § 241 trestního zákona je možné spáchat i na manželce!

 

• Povinnost manželů žít spolu však nelze zúžit jen na společné bydlení, třebaže manželé spolu zpravidla bydlí (mají-li kde). Protože manželství je svou podstatou životní společenství, je tato povinnost chápána spíše jako společné sdílení radostí a strastí manželství a společné hospodaření. Jsou totiž manželé, kteří spolu sice bydlí v jednom bytě, ale každý obývá samostatně jeden pokoj, každý nakládá se svými příjmy samostatně bez dohody s druhým manželem, intimně se nestýkají, navzájem komunikují, jen když se chtějí pohádat, volný čas tráví nezávisle na sobě, tedy nežijí spolu. Jediné, co je spojuje, je právní existence manželství, v lepším případě jsou alespoň schopni se dohodnout, kdo vyzvedne dítko ze školky a jak se budou hradit náklady s ním spojené. 

 

• A naopak může nastat situace, kdy manželé sice nebydlí v jednom bytě, ale žijí spolu (např. studentská manželství nebo tzv. víkendová manželství, kdy jeden z manželů je z důvodů zaměstnání většinu času

vzdálen, ale stýská se mu po druhém manželovi, společně hospodaří, společně tráví volný čas apod.).

 

Věrnost, vzájemná pomoc a uspokojování potřeb

Pokud jde o povinnost manželů být si věrni, pak požadavek věrnosti vyplývá rovněž ze samotné podstaty manželství, jeho morálního aspektu a ovšem i principu monogamie. Je skutečností, že nevěra jednoho z manželů jako déletrvající vážný mimomanželský vztah je jednou ze tří nejčastějších příčin rozvratu manželství.

 

Povinnost vzájemně si pomáhat vyplývá rovněž ze samotné podstaty manželství jako životního společenství. Vzájemná pomoc je očekávána mezi všemi členy rodiny, protože bez jejího dobrovolného zachovávání rodina přestává fungovat. Projevem povinnosti vzájemné pomoci v majetkové oblasti je existence vzájemné vyživovací povinnosti mezi manžely (viz dále).

 

Manželé mají dále povinnost pečovat podle svých schopností, možností a majetkových poměrů o uspokojování potřeb rodiny a hradit náklady společné domácnosti. Poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a děti. S účinností od 1. srpna 1998 umožňuje zákon o rodině domáhat se stanovení příspěvku na domácnost soudní cestou.

 

• Povinnost přispívat na náklady společné domácnosti není totožná s povinností manželů poskytovat si navzájem výživné tak, aby jejich hmotná i kulturní úroveň byla zásadně stejná (viz dále 1.7.). Nejedná se ani o povinnost poskytovat výživné svým dětem, byť v rámci výživného pro dítě soud samozřejmě zohledňuje náklady na bydlení. Půjde zejména o situace, kdy oba manželé přibližně stejně vydělávají a jeden z nich se domnívá, že platby např. nájemného, inkasa apod. nejsou jeho problém a svůj příjem, považuje za kapesné, s nímž si může nakládat, jak se mu zlíbí.

 

1.2. Vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely

Projevem rovnosti manželů a povinnosti vzájemné pomoci v oblasti majetkové je existence vyživovací povinnosti mezi manžely. Zákon mluví o vzájemné vyživovací povinnosti, což je důsledek respektování ústavní rovnosti muže a ženy a rovněž i důsledek principu, že muž a žena mají v manželství stejná práva a povinnosti. Nic na tom nemění skutečnost, že v praxi právo na výživné uplatňují většinou manželky vůči svým manželům. Je to důsledek celkově nižších příjmů žen, práce na částečný úvazek, péče o děti a společnou domácnost, která je postavena na roveň výdělečné činnosti, nikoli však nerovnosti založené zákonem.

 

Když děti živí rodiče

Vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům (§ 91 odst. 3 zák. o rodině). To znamená, že pokud někdo žije v manželství, má především právo na poskytování výživného od svého manžela. Jestliže však manžel nemůže dostát své vyživovací povinnosti, lze uplatnit vyživovací povinnost vůči svým dětem, za předpokladu, že jsou schopny své staré rodiče živit. Zatím je to s ohledem na existenci sociálního zabezpečení záležitost poměrně ojedinělá, navíc hodné děti svým starým rodičům zpravidla pomáhají dobrovolně. Podobně pokud dítě uzavře manželství a není schopno samo se živit, má k němu v prvé řadě vyživovací povinnost jeho manžel. Pouze za předpokladu, že manžel tuto vyživovací povinnost není schopen plnit vůbec nebo jen v omezené míře, trvá podpůrně vyživovací povinnost rodičů. Jde typicky o studentská manželství.

Z principu rovnosti manželů a nakonec i ze samotného pojmu manželství jako životního společenství vyplývá požadavek zákona, že manželé mají mít zásadně stejnou životní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely vzniká od okamžiku uzavření manželství a trvá zásadně po celou dobu jeho existence. Vzájemná vyživovací povinnost vzniká i v manželství, které bylo uzavřeno přes existenci některé z okolností vylučujících uzavření platného manželství, tedy i v manželství neplatném, a to až do doby, než ho soud za neplatné prohlásí.

 

Společné hospodaření vs. vyživovací povinnost

Vyživovací povinnost podle zákona o rodině ovšem nemůže vzniknout mezi druhem a družkou, byť by spolu žili sebedéle, tam je plněna pouze dobrovolně a nelze ji vynutit. Totéž zatím platí i o soužití osob téhož pohlaví (dokud nebude přijat příslušný zákon). S uzavřením manželství je spojen vznik společného jmění manželů. Jestliže mezi manžely existuje společné jmění manželů v zákonném rozsahu (viz dále), jsou s jeho předmětem oprávněni nakládat oba manželé a uspokojovat z něj tak nejen potřeby rodiny, dětí, ale i své individuální potřeby, a to v rámci běžného hospodaření. Proto pokud existuje společné jmění manželů v zákonném rozsahu a pokud manželé vedou společnou domácnost, společně hospodaří, nemůžeme v podstatě mluvit o vyživovací povinnosti v pravém slova smyslu. To je ovšem spíše teoretická úvaha.

Jestliže manželé společně hospodaří, pak zpravidla není zvláštní důvod pro debaty o vyživovací povinnosti, něco jiného však nastává, když každý z manželů začne dlouhodobě nakládat se svými příjmy zcela samostatně, bez dohody s druhým manželem. (Neplatí tedy pro situace: „Koupila jsem si nový svetřík, miláčku, protože už jsem skutečně neměla co na sebe, takže k večeři budeš mít dneska šťouchané brambory.“) O vzájemné vyživovací povinnosti mezi manžely tak můžeme spíše hovořit v situaci, kdy manželé společně nehospodaří, nebo jeden z manželů se (neoprávněně!) domnívá, že jeho příjmy jsou jenom jeho. Samozřejmě můžeme hovořit o vzájemné vyživovací povinnosti mezi manžely, jestliže mezi nimi neexistuje společné jmění v zákonném rozsahu, tj. buď bylo zúženo nebo ze zákona zaniklo. Manželé totiž v tomto případě nabývají určitý majetek do svého odděleného, individuálního vlastnictví, ze kterého je možné výživné poskytovat.

 

Vyživovací povinnost – i s menším příjmem

U vyživovací povinnosti mezi manžely se nevyžaduje, aby jeden z nich nebyl schopen sám se živit, jak je to u většiny ostatních druhů vyživovací povinnosti jinak pravidlem, i když to samozřejmě nelze vyloučit. Předpoklady pro uplatnění vzájemné vyživovací povinnosti jsou dány i tehdy, jestliže oba manželé jsou zásadně schopni sami uspokojovat své hmotné a kulturní potřeby, ale ve výrazně rozdílné míře (např. manželka má průměrný příjem kolem 5 000 Kč a manžel 30 000 Kč).

 

Dobré mravy především

Ustanovení § 96 odst. 2 zák. o rodině uvádí, že soud nemůže výživné přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Jde o obecné ustanovení, které se týká všech druhů vyživovací povinnosti. V případě vyživovací povinnosti mezi manžely by se o souladu, či spíše rozporu s dobrými mravy dalo uvažovat např. tehdy, kdyby manželka požadovala výživné od manžela poté, co svévolně opustila upracovaného, dobře vydělávajícího, hodného manžela a odstěhovala se k nezaměstnanému milenci apod. Něco jiného ovšem bude za situace, kdy při řešení sporů mezi manžely se manželka odstěhuje s malými dětmi ke svým rodičům, protože manžel, známý vztekloun, ji před dětmi hrubě napadá. V této souvislosti byl také vysloven právní názor, že manžel, který je ve výkonu trestu, zásadně nemá vůči manželu, který je na svobodě, nárok na výživné, a proto se nemůže dovolávat vyrovnání životních úrovní. Bude-li o výživném rozhodovat soud, může výživné stanovit nejdříve ode dne zahájení řízení, tj. ode dne podání žaloby.

 

1.3. Společné jmění manželů

Základem systému majetkových vztahů mezi manžely, tzv. manželského majetkového práva, je od 1. srpna 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., kterým byl podstatně reformován dosavadní zákon o rodině a dílčím způsobem novelizován i občanský zákoník, institut společného jmění manželů (dále jen SJM). Majetkové vztahy mezi manžely jsou poměrně komplikovaná záležitost. Je třeba si uvědomit, že vedle společného jmění manželů existuje i majetek a dluhy vzniklé před uzavřením manželství, že i za trvání manželství jeden z manželů nakládá s tímto odděleným majetkem a hradí z něj např. část nákladů na pořízení společné věci apod.

 

Vznik a platnost SJM

Společné jmění manželů vzniká ze zákona okamžikem uzavření manželství. Existuje po celou dobu právní existence manželství, bez ohledu na to, zda manželé spolu žijí, či zda se naposled viděli před patnácti lety. Až na pár výjimek, o kterých bude zmínka později, zanikne teprve se zánikem manželství. Manželé však mají možnost buď smluvně nebo na základě rozhodnutí soudu rozsah tohoto společného majetku modifikovat a vyloučit tak některé důsledky existence společného jmění, které jsou pro ně v jejich konkrétní situaci nevhodné. Jedinou výjimkou, kdy s uzavřením manželství není spojen vznik SJM, je situace, kdy byl na majetek úpadce vyhlášen konkurz. Uzavře-li úpadce po dobu trvání účinků prohlášení konkurzu manželství, odkládá se podle zákona o konkurzu a vyrovnání vznik SJM až ke dni zániku účinků prohlášení konkurzu.

 

Manželství uzavřená před srpnem 1998

Z hlediska přechodných ustanovení zák. č. 91/1998 Sb. je třeba konstatovat, že v manželstvích uzavřených před 1. srpnem 1998 došlo tímto dnem k přeměně dosavadního bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM) na společné jmění manželů. Pokud manželé neměli uzavřenou dohodu o zúžení rozsahu BSM, pak všechny podnikatelské aktivity jednoho, příp. i obou manželů se k tomuto datu staly součástí SJM! Jestliže však před tímto magickým datem nabyl právní moci rozsudek o zrušení BSM za trvání manželství, pak prozatím převažující názor vychází z toho, že v těchto manželstvích existuje pouze oddělený majetek každého z manželů a SJM zde nevzniklo, ledaže by byl podán návrh na obnovení SJM podle § 151 obč. zák.

 

Co patří do společného jmění manželů

Ustanovení § 144 obč. zák. stanoví, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.

 

Zákonný rozsah společného jmění manželů tvoří:

A. majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství

B. závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství

 

A. Majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství

Do SJM patří všechny vyplacené příjmy jednoho z manželů, tj. jak mzda (plat), odměny z dohod o pracovní činnosti či z dohod o provedení práce, vyplacené prémie a nejrůznější odměny, odstupné apod. Patří sem i autorské honoráře, odměny za využití vynálezu apod. Patří sem však i příjmy, které některému z manželů plynou z jeho odděleného majetku, např. nájemné z nemovitosti, která je v jeho výlučném vlastnictví.

 

B. Závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství

Jde o nejpronikavější změnu ve srovnání s předchozím institutem BSM. Původně do bezpodílového spoluvlastnictví náležely pouze věci, tedy nikoli práva, dluhy a pohledávky. V rámci vypořádání BSM k nim bylo nutné přihlédnout, ale již sama tato skutečnost byla zdrojem problémů. To se projevilo zejména po roce 1990 v souvislosti se soukromým podnikáním. Důsledky širokého pojetí předmětu společného jmění a skutečnost, že podnikatelské aktivity se staly součástí SJM, vyvolaly nutnost vyřešit i problém postavení nepodnikajícího manžela, případně manžela rovněž samostatně podnikajícího na svůj účet. Jde zejména o otázky týkající se podnikání v obchodních společnostech.

Za existence BSM bylo zřejmé, že obchodní podíl např. ve společnosti s ručením omezeným není součástí bezpodílového vlastnictví. Po 1. srpnu 1998 se obchodní podíl, případně akcie staly součástí společného jmění. Z tohoto důvodu občanský zákoník výslovně stanoví, že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu, včetně akcií, ani nabytí členských práv a povinností členů družstva účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev.

 

Manželka nehlasuje

Jestliže manžel např. se svým svobodným nebo rozvedeným kamarádem ze školních lavic založil společnost s ručením omezeným, v níž má každý ze společníků obchodní podíl 50 % (to je poměrně nešťastné rozhodnutí a z hlediska rozhodování ve společnosti to je, jako by s kamarádem uzavřel „manželství“), je třeba hodnotu obchodního podílu na této společnosti je třeba zahrnout do společného jmění. Uvedené ustanovení však brání milostivé paní dostavit se příležitostně na valnou hromadu a vysvětlit tam společníkům, co podle jejího názoru dělají špatně a jak by měli podnikat lépe a radostněji, případně podpořit manželův názor na podnikání a druhého společníka tak přehlasovat. Výjimka týkající se bytových družstev je v zákoně uvedena s ohledem na samostatnou úpravu této problematiky.

 

Co nepatří do společného jmění manželů:

C. majetek získaný dědictvím nebo darem

D. majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela

E. věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů

F. věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka

G. závazky, týkající se majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů

H. závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého

 

C. Majetek získaný dědictvím nebo darem

Ve většině právních úprav tradičně netvoří součást společného jmění. V případě dědictví je to dáno především snahou zákonodárců zachovat tzv. rodinný majetek, u darování jde zase především o projev vůle dárce.V případě, že by dědili oba manželé, ustálil se názor, že majetek nabývají do podílového spoluvlastnictví,  a to buď podle podílu stanoveného v závěti nebo (pokud o tom v závěti není zvláštní ustanovení), stává se každý z manželů vlastníkem ideální poloviny zděděné věci. Při dědění ze zákona bude každý nabývat majetek do svého odděleného vlastnictví. Pokud by bylo darováno oběma manželům, pak se rovněž stávají podílovými spoluvlastníky. Podle judikatury je vždy rozhodující vůle dárce, zda dar byl určen pouze jednomu z manželů, nebo oběma.

 

Dej dar!

A jak je to s darováním mezi manžely? Skutečné darování v právním smyslu je možné pouze tehdy, jestliže darovaná věc pochází z výlučného vlastnictví jednoho z manželů. Pak se také darováním dostává do výlučného vlastnictví druhého manžela. Pokud však manžel ze své výplaty zakoupí např. myčku nádobí a postaví ji potěšené manželce pod vánoční stromeček, pak ve smyslu zákona nešlo o darování, ale o hospodaření se společným jměním a myčka zůstane ve společném jmění manželů. A pokud manžel ze svého příjmu pod stromečkem „daruje“ manželce drahý parfém či šňůru pravých perel, rovněž nejde o darování, ale v rámci nakládání se společným jmění se onen parfém i perly stanou výlučným vlastnictvím manželky. (Při vypořádání SJM se ovšem k hodnotě perel, na rozdíl od parfému, bude muset přihlédnout.)

 

D. Majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela

Jedná se o tzv. princip transformace majetku. Jestliže např. manžel měl před uzavřením manželství na vkladní knížce 300 000 Kč, po sňatku vkladní knížku zruší a za 299 999 Kč si koupí auto, pak bude automobil v jeho výlučném odděleném majetku. Totéž by platilo, kdyby např. dostal od rodičů ještě dalších 100 000 Kč a koupil si auto za 399 999 Kč.

Pokud by však auto stálo 410 000 Kč a zbylých 10 001 Kč dodal manžel ze svého příjmu po uzavření manželství, stalo by se auto součástí SJM, a pokud by existovalo ke dni právní moci rozsudku o rozvodu, musel by se ohledně částky vynaložené manželem ze svého provést zápočet. Pokud by však již auto neexistovalo, není k čemu přihlížet.

 

E. Věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů

I v tomto případě se jedná o tradiční výjimku obsaženou ve většině právních úprav. Osobní potřebě jednoho z manželů slouží především ošacení, šperky apod. Skutečnost, že manželka má do společnosti dva norkové kožichy a šňůru pravých perel a manžel chodí ve starém hubertusu, není v tomto směru podstatná.

 

F. Věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka

Uvedené ustanovení bylo do občanského zákoníku zakotveno v jeho velké novele v roce 1991, v souvislosti s restitučními zákony. S ohledem na koncepci restitucí majetku jde v podstatě o obdobu nebo spíše o upřesnění výkladu, že součástí SJM nejsou věci, které jeden z manželů nabyl před uzavřením manželství nebo které získal na základě dědění.

 

G. Závazky, týkající se majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů

Může se jednat např. o povinnost zaplatit daň z nemovitostí za vilku, kterou nabyl jeden z manželů před uzavřením manželství, závazek uhradit úvěr, který si manžel-vlastník vzal na rekonstrukci této vilky, apod. Je však zajímavé a možná i trochu nespravedlivé, že kdyby např. manžel vilku pronajal, tak nájemné, vyplacené za trvání manželství bude součástí společného jmění.

 

H. Závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého

Co je třeba rozumět pod pojmem „míra přiměřená majetkovým poměrům manželů“? Uvedené hledisko je třeba vykládat subjektivně, tedy v závislosti na konkrétních majetkových poměrech konkrétní rodiny.

 

Změna rozsahu SJM

Bylo již několikrát naznačeno, že manželé mají možnost modifikovat zákonný rozsah společného jmění.Rozsah SJM lze změnit buď smlouvou uzavřenou mezi manžely, nebo rozhodnutím soudu. Smlouva musí mít formu notářského zápisu. Manželé mají možnost:

 

A) Rozšířit nebo zúžit rozsah společného jmění

Manželé by se např. mohli dohodnout, že předmětem SJM bude i některá konkrétní věc (např. nemovitost), kterou jeden z nich nabyl před uzavřením manželství, případně že se předmětem SJM stane i majetek, který jeden z nich získá darem nebo zdědí apod. Smlouvy o rozšíření rozsahu SJM jsou prozatím v notářské praxi značně ojedinělé. Notářské smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění jsou nejčastějšími smlouvami o modifikaci rozsahu společného jmění. Smlouvou mohou manželé rozšířit nebo zúžit rozsah SJM nejenom do budoucna, tedy smlouva se bude týkat majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Tak se manželé mohou dohodnout, že předmětem SJM nebudou nemovitosti, nebo žádný osobní automobil, který v budoucnosti získají, či všechny podnikatelské aktivity jednoho z manželů. Manželé se ale mohou rovněž dohodnout, že předmětem SJM nebude pozemek parc. č. 764 v katastrálním území Dolní Lhota.

 

B) Manželé mohou smlouvou ve formě notářského zápisu vyhradit zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti

Podstata takové úmluvy mezi manžely spočívá v tom, že za trvání manželství manželé nabývají věci do svého odděleného vlastnictví, s výjimkou věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti, protože tyto věci jsou vždy součástí společného jmění. Protože manželé mohou smlouvou vyhradit zcela nebo zčásti vznik SJM, není vyloučeno, aby obsahem této smlouvy bylo současně i rozšíření či zúžení rozsahu SJM.

 

Až manželství skončí

V okamžiku zániku manželství, lhostejno jakým způsobem, se veškerý majetek a dluhy manželů „shrnou na jednu hromadu či hromádku“, posoudí se jednotlivé nabývací důvody (tj. vyloučí se např. věci získané darem nebo děděním, restitucemi, věci sloužící osobní potřebě jednoho z manželů), přihlédne se k tomu, zda jde o zákonný rozsah SJM, nebo zda nebyl rozšířen či zúžen, a to, co zbude, se vypořádá jako společné jmění manželů. Manželé se mohou vůči jiné osobě na smlouvu o modifikaci rozsahu společného jmění či vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství odvolat jen tehdy, jestliže této osobě je obsah smlouvy znám. Bohužel však občanský soudní řád výslovně uvádí, že výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.

Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že dohody o modifikaci rozsahu společného jmění mají svůj praktický význam, pouze pokud jde o vzájemné vztahy mezi manžely (projeví se v rámci dědického řízení nebo vypořádání SJM po rozvodu manželství), případně ve vztahu k daňovým zákonům. Pokud však jde o oblíbené hrátky nehodných dlužníků se svými věřiteli, pak uvedené znění občanského soudního řádu zřejmě zabrání mnoha únikům majetku.

 

Obvyklá správa majetku

Od 1. srpna 1998 mohou smlouvy o modifikaci rozsahu společného jmění uzavírat i snoubenci, a tak dopředu řešit své majetkové poměry v budoucím manželství. Smlouva je samozřejmě uzavírána s podmínkou, že dojde k uzavření manželství (tzv. předmanželská smlouva). Obvyklou správu (tj. nakládání s majetkem) může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je zapotřebí souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný.

 

Co je relativní

Pojmy „obvyklá správa“ a „ostatní záležitosti“ je třeba vykládat s ohledem na majetkové poměry konkrétní rodiny. V zásadě však nakládání s nemovitostmi (jeden z manželů bez souhlasu druhého prodá společný dům) nelze ani náhodou chápat jako „obvyklou správu“. Pro souhlas druhého manžela není předepsána žádná forma, může být tedy dán nejenom výslovně (ve většině fungujících manželství se na podstatných věcech manželé jsou schopni dopředu dohodnout), ale i mlčky, tj. druhý manžel vezme dispozici s majetkem na vědomí a nic nenamítá. Z tohoto důvodu je i neplatnost právního úkonu upravena jako tzv. relativní neplatnost. Znamená to, že manžel, který s právním úkonem nesouhlasí, musí neplatnost vůči třetí osobě, která s nehodným manželem smlouvu uzavřela, namítnout a má k tomu tříletou lhůtu. V nejhorším případě bude muset podat žalobu.

 

První použití majetku

Samostatně je upraven souhlas manžela k nakládání se společným majetkem při podnikání druhého manžela. Majetek ve společném jmění manželů nebo jeho část může jeden z manželů použít k podnikání se souhlasem druhého manžela. Souhlas je třeba udělit při prvním použití majetku. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela není třeba. Je otázkou, co se má považovat za „první použití majetku“. Fakticky první použití majetku je totiž okamžik, kdy manžel zaplatí tisícovku za vydání živnostenského listu. Při tomto výkladu by pak již bez souhlasu druhého manžela mohl použít všechny rodinné úspory a pořídit si za ně např. autodopravu. Tak takhle to zřejmě nepůjde. Vydání živnostenského listu je zásadní podmínkou, aby fyzická osoba mohla začít podnikat, ale právně může podnikání začít až poté, kdy manžel bude živnostenský list držet v ruce. Teprve potom je třeba souhlasu druhého manžela k použití společného majetku pro podnikání.

 

Soudem zúžené SJM

Od účinnosti novely občanského zákoníku, která zakotvila institut společného jmění, nemůže již soud zrušit svým rozhodnutím existenci společného majetku, ale rozsudek může znít jenom na zúžení společného jmění až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Důvody, pro něž soud může vynést rozsudek o zúžení rozsahu společného jmění, jsou dva:

a) jestliže jsou pro to důležité důvody, nebo

 

b) jestliže jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti.

První uvedený případ se týká jakéhokoli manželství. Jestli existují důležité důvody, pro něž soud může zúžit rozsah společného jmění bude záviset na posouzení konkrétního případu.

Stejně jako u předchozí úpravy to jistě budou situace, kdy by další existence SJM byla v rozporu s dobrými mravy (např. manžel notorický hráč nebo alkoholik). Z formulace zákona vyplývá, že na zúžení SJM není právní nárok, ale soud vždy zváží „důležitost“ uváděného důvodu. Naproti tomu v případě podnikatelské činnosti je na vydání rozsudku o zúžení SJM právní nárok. Poté, co je soudu prokázána existence oprávnění k podnikatelské činnosti (tj. např. živnostenský list nebo jiný doklad opravňující k podnikání), je soud povinen rozsudek o zúžení SJM vydat. Neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti je společník veřejné obchodní společnosti nebo komplementář u komanditní společnosti. Jestliže rozsudek o zúžení SJM nabyl právní moci, je třeba, aby věci a závazky, které se takto vylučují ze společného jmění, byly vypořádány.

 

Pro a proti zúžení SJM

Na rozdíl od předchozí právní úpravy nyní může návrh na zúžení rozsahu SJM v důsledku podnikání jednoho z manželů podat kterýkoli z manželů. Je tedy možné podat návrh na zúžení i proti vůli nepodnikajícího manžela, který nemá možnost obrany proti vydání takového rozsudku. Na druhou stranu je však třeba podotknout, že nepodnikající manžel je chráněn tím, že věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti jsou vždy součástí SJM, a rovněž je třeba připomenout vzájemnou vyživovací povinnosti mezi manžely, jejímž základem je stejná životní úroveň obou manželů.

 

Zánik SJM

Společné jmění manželů zásadně zaniká dnem, kdy zaniklo manželství (tj. dnem smrti jednoho z manželů nebo dnem právní moci rozsudku soudu o prohlášení manžela za mrtvého nebo dnem právní moci rozsudku soudu o rozvodu manželství).

 

Zánik SJM za trvání manželství:

Za trvání manželství zaniká SJM pouze ze zákona, a to v následujících případech: A. vyslovením trestu propadnutí majetku jednoho z manželů

B. prohlášením konkurzu

 

A. Vyslovením trestu propadnutí majetku jednoho z manželů (§ 52 odst. 2 trestního zákona)

Tento trest může soud vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit, jestliže odsuzuje pachatele k výjimečnému trestu nebo jej odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Jinak může soud rovněž uložit tento trest tam, kde to trestní zákon výslovně umožňuje jako uložení samostatného trestu, např. trestný čin podílnictví podle § 251a TZ. Jde o ochranu druhého manžela, který nic nespáchal. Aby bylo možné zjistit, co připadlo státu, musí ze zákona SJM zaniknout. Poté je lze vypořádat a polovina, která by jinak připadla odsouzenému manželovi, namísto toho připadne státu. Trest propadnutí majetku se může týkat buď celého majetku nebo jeho části.

 

B. Prohlášením konkurzu (§ 14 odst. 1 písm. k) zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů)

Ta část společného jmění, s níž úpadce podnikal, spadá vždy do konkurzní podstaty. Byl-li vznik SJM vyhrazen ke dni zániku manželství, má prohlášení konkurzu stejné majetkoprávní důsledky jako zánik manželství. Smlouvy o zúžení rozsahu SJM, smlouvy o rozšíření SJM, jestliže se na jejich základě stal součástí SJM majetek původně patřící výlučně úpadci, nebo smlouvy o rozšíření SJM, jestliže se na jejich základě staly součástí SJM závazky (dluhy) patřící do té doby jen manželu úpadce, a dohody o vypořádání SJM jsou neplatné, jestliže byly uzavřeny v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu nebo byly uzavřeny až po podání návrhu na konkurz.

 

Jak se vypořádá společné jmění

Pro vypořádání zaniklého SJM stanoví občanský zákoník následující pravidla:

a) podíly obou manželů jsou stejné

b) každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek

c) každý z manželů je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek

d) závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem

e) při vypořádání se přihlédne k potřebám nezletilých dětí

f) při vypořádání se přihlédne k tomu, jak se kdo z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného jmění

Jestliže došlo k zániku společného jmění manželů, musí toto zaniklé společné jmění logicky být vypořádáno, tedy je třeba zjistit, co kdo z bývalých manželů, případně pozůstalý manžel a dědicové získají. Vypořádání SJM se řídí podle několika základních bodů (viz Jak se vypořádá společné jmění), které ovšem nejsou tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Podíly obou manželů mají být stejné, ale nelze to snadno spočítat! Je třeba vycházet z určité přiměřenosti podílu obou manželů. Navíc je uvedená rovnost podílů dále modifikována tím, že každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek.

 

Moje, tvoje, naše

Pokud měl například manžel před uzavřením manželství určitou částku na kontě a investoval ji např. do zakoupení společné nemovitosti, bude od celkové hodnoty SJM třeba tuto částku odečíst pro tohoto manžela. Zákon však říká, že manžel „je oprávněn“, tj. může tyto investice ze svého do společného majetku požadovat zpět, ale může být i velkorysý. Naopak další zápočtové pravidlo, s velkorysostí nepočítá a ukládá povinnost vrátit to, co ze společného majetku bylo investováno do majetku jen jednoho z manželů. Např. jeden z manželů měl před uzavřením chaloupku, kterou za trvání manželství oba manželé ze společných prostředků výrazně zvelebili. Hodnotu investic je třeba započíst do hodnoty společného jmění.

 

Závazky, potřeby nezletilých dětí a zásluhy při vypořádání SJM

Závazky (tedy dluhy) obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Je ovšem možné, že manželé si pořídili konkrétní věc na úvěr, který ke dni zániku SJM ještě není splacen. Mohou se samozřejmě spravedlivě dohodnout, že ten z manželů, kterému konkrétní věc připadne, bude úvěr nadále splácet. Vůči věřiteli, zejména pokud je jím banka, jsou však manželé zavázáni i nadále společně, navíc banky jen výjimečně souhlasí s převzetím dluhu jen jedním z manželů.

• Při vypořádání je nadále nutné přihlédnout k potřebám nezletilých dětí, což s přihlédnutím k praxi neznamená zvětšení podílu toho z manželů, kterému byly po rozvodu svěřeny děti do výchovy. Jde o hledisko kvalitativní, tj. věci, které slouží rovněž k uspokojování potřeb nezletilých dětí, by měl do svého vlastnictví získat ten z rodičů, jemuž byly děti svěřeny do výchovy (např. nábytek v dětském pokoji).

• Také je potřeba přihlédnout k tomu, jak se kdo z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného jmění.Přitom zákon výslovně stanoví, že při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti, přesně v duchu pojetí zákona o rodině, že výdělečná činnost je na stejné úrovni jako péče o děti a společnou domácnost. Při určení míry zásluh o nabytí a udržení SJM je péče o děti a společnou domácnost na stejné úrovni jako výdělečná činnost.

 

Vypořádání dohodou

Z hlediska formy vypořádání umožňuje občanský zákoník vypořádání SJM dohodou, soudem, nebo na základě domněnky vypořádání. Přitom je možné uzavřít pouze částečnou dohodu o vypořádání SJM a o zbytku se soudit, případně budou věci výslovně v dohodě neuvedené vypořádány na základě domněnky. Dohoda o vypořádání SJM musí být uzavřena nejenom při zániku SJM, ale také v případě dohody o zúžení rozsahu společného jmění, nebo v případě rozhodnutí soudu o zúžení rozsahu společného jmění.

Ve srovnání s předchozí úpravou BSM musí nyní dohoda o vypořádání SJM mít vždy písemnou formu. Podpis na této dohodě nemusí být ověřen, ale z preventivních důvodů to jistě nebude škodit. Pokud je součástí vypořádání SJM nemovitost, pak účinky vypořádání nastávají teprve vkladem do katastru nemovitostí. Shora uvedená pravidla pro vypořádání nejsou pro manžele, kteří jsou schopni se na vypořádání dohodnout, závazná. Je možné, aby se dohodli o vypořádání i jiným způsobem, velmi teoreticky i tak, že jeden získá všechno a druhý nebude mít nic. Pozor na zákonné ustanovení, že práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena! Tak by tomu bylo v případě, kdy dohoda o vypořádání bude výrazně nerovnoměrná a jednomu z manželů zůstanou především dluhy, které nebude mít z čeho splatit.

Dohodu o vypořádání lze platně uzavřít teprve po zániku SJM, tedy až po právní moci rozsudku o rozvodu. Výjimkou je možnost vypořádat společné jmění v souvislosti s tzv. smluveným rozvodem podle § 24a zákona o rodině, kde předložení dohody o vypořádání je zákonnou podmínkou pro tento způsob rozvodu. Společné jmění se v této souvislosti vypořádává s odkládací podmínkou, tj. účinky vypořádání nastanou teprve dnem právní moci rozsudku o rozvodu. V souvislosti s vypořádáním SJM manželé zpravidla vypořádávají i podílové spoluvlastnictví. Jde např. o věci, které byly darovány oběma manželům, typicky svatební dary.

 

Vypořádání SJM soudem

Jestliže manželé nejsou schopni se na vypořádání SJM dohodnout, nezbývá, než podat žalobu na vypořádání. Příslušným soudem je okresní soud, který rozhodoval o rozvodu manželství. Soudní spory o vypořádání společného jmění jsou dlouhodobá a velmi nákladná záležitost, z níž se mnohý advokát zaraduje a hned vyúčtuje tučnou zálohu. K sepisu žaloby na vypořádání je zpravidla třeba advokátního zastoupení, protože „lidová tvořivost“ se při této příležitosti příliš nevyplácí. Výsledný efekt soudního řízení nikdy nemůže odpovídat vynaloženému úsilí a opotřebení nervového systému obou manželů, nejsou-li vedeni pouze touhou tomu druhému ukázat, zač je v Pardubicích perník. Při vypořádání SJM soudem je soud vázán pravidly pro vypořádání, uvedenými v občanském zákoníku.

 

Vypořádání SJM na základě domněnky vypořádání

Nedošlo-li do tří let od zániku SJM k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání soudem, pak nastupuje nevyvratitelná domněnka, že k vypořádání došlo, a ustanovení § 150 odst. 4 jednoznačně stanoví, jak jsou manželé vypořádáni:

a) ohledně movitých věcí platí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá (vypořádání podle hesla „kdo co urval, to má“).

b) ohledně ostatních movitých věcí (tj. věcí užívaných oběma manžely) a všech nemovitostí platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Podílové spoluvlastnictví se ruší a vypořádává trochu jinak než SJM (srov. § 142 obč. zák.). Podstatné je, že zejména u nemovitostí zůstává druhému manželovi, který třeba nemovitost neužívá, alespoň zachována majetková hodnota ideální poloviny této nemovitosti a druhý manžel ho případně bude muset někdy v budoucnu vyplatit. Uvedená pravidla přiměřeně platí i o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.

 

1.4. Bydlení manželů

Aby manželství mohlo plnit své funkce, mají manželé zpravidla eminentní zájem společně bydlet. Konec konců mají též povinnost žít spolu, což se nejlépe realizuje pod jednou střechou. Z hlediska právní úpravy obsažené v občanském zákoníku mohou manželé spolu bydlet na základě řady různých právních titulů. Rozdíly mezi jednotlivými právními důvody bydlení se projevují zejména v souvislosti s jejich vznikem a pochopitelně nejvýrazněji se projeví v okamžiku zániku manželství.

 

Jak manželé bydlí

Manželé mohou společně bydlet na základě

A. nájmu bytu, přičemž se může jednat o

• nedružstevní byt

• družstevní byt

• služební byt

• byt zvláštního určení nebo byt v domě zvláštního určení

B. vlastnického práva k bytu nebo domu

• byt nebo dům je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů

• byt nebo dům je součástí společného jmění manželů

• byt nebo dům je v podílovém spoluvlastnictví

C. odvozených důvodů bydlení

• bydlení manželů jako rodinných příslušníků

• bydlení manželů na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni

 

A. Nájem bytu

Bydlení na základě nájemního vztahu je jedním z nejčastějších důvodů bydlení u nás. Protože existují různé kategorie nájemních bytů, existence manželství se v nich rovněž různě promítá.

 

Nájem tzv. nedružstevního bytu

Půjde o velmi časté případy nájmu bytu, kdy nájemní dům je ve vlastnictví obce (kdysi tzv. státní byty) nebo jiné fyzické či právnické osoby. Jestliže za trvání manželství manželé nebo jeden z nich uzavře s pronajímatelem nájemní smlouvu, vznikne společný nájem bytu manžely. Musí však být splněna základní podmínka, v okamžiku podpisu nájemní smlouvy manželé spolu trvale žijí. Pokud by spolu manželé nežili, nájemní vztah vznikne jen tomu z manželů, který nájemní smlouvu podepsal.

 

Společný nájem nezaniká rozvodem

Judikatura chápe jako trvalé opuštění společné domácnosti takové jednání, které je vedeno úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit. Půjde o případy, kdy nájemce výslovně prohlásil, že opouští natrvalo společnou domácnost, anebo lze-li z jeho chování usuzovat, že se do společné domácnosti nehodlá vrátit. („Odcházím k mamince a hodlám tě potkat až u rozvodového soudu.“)

 

Neopustíš mě snadno

Pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, příp. i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude podle judikatury bez dalšího stačit pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti. Znemožní-li jeden z manželů druhému přístup do bytu, není rovněž možné usuzovat z této skutečnost na trvalé opuštění společné domácnosti. Navíc v tomto případě může dojít až k naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a trestního zákona. Společný nájem bytu však nezanikne samotným rozvodem manželství. Zde je třeba, aby se manželé dohodli na tom, který z nich se stane výlučným nájemcem bytu. Zákon tedy dává přednost dohodě rozvedených manželů. Nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se ruší právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.

 

Bytová náhrada

Rozvedený manžel, který nebude dále nájemcem bytu, není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu nebude zajištěna bytová náhrada. Bytovou náhradou může být v jeho případě buď náhradní byt nebo náhradní ubytování.

Náhradní byt definuje občanský zákoník jako byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. V případě zrušení společného nájmu bytu manžely u nedružstevního bytu má manžel v zásadě právo na náhradní byt (tj. minimálně tzv. 1+1), ovšem jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo pouze na náhradní ubytování.

Náhradním ubytováním rozumí občanský zákoník byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně anebo podnájem v zařízené či nezařízené části bytu jiného nájemce. Důvody, pro které by soud mohl takto rozhodnout, zpravidla bude možné nalézt v odůvodnění rozsudku o rozvodu. Do doby, než se rozvedený manžel z bytu vystěhuje, má tzv. právo na bydlení, což znamená, že sice může v bytě nadále přebývat, nemůže si tam však nastěhovat nového partnera. Rozvedený manžel v bytě samozřejmě nebydlí zadarmo, ale je povinen přispívat na nájem a další úhrady spojené s užíváním bytu.

 

Nájem družstevního bytu

U nájmu družstevního bytu je velmi důležitá skutečnost, zda byt nabyl jeden z manželů před uzavřením manželství, nebo zda byl byt získán teprve za trvání manželství. V obou případech vznikne společný nájem družstevního bytu manžely, ovšem za podmínky, že manželé spolu trvale žijí. Jestliže jeden z manželů se před uzavřením manželství stal nájemcem družstevního bytu, vznikne uzavřením manželství společný nájem družstevního bytu manžely. Členem družstva však zůstává pouze původní nájemce. Pokud manželství zanikne smrtí původního nájemce a člena družstva, přechází jeho smrtí členství v družstvu a nájem družstevního bytu na toho dědice, jemuž připadl členský podíl, což bude zpravidla pozůstalý manžel, ale může to dopadnout i jinak.

 

Až seženeš náhradu!

V případě rozvodu manželství zanikne právní mocí rozsudku o rozvodu právo společného nájmu bytu a právo byt užívat zůstane tomu z manželů, který nabyl družstevní byt před uzavřením manželství. Rozvedený manžel však není povinen byt vyklidit, dokud mu nebude zajištěna bytová náhrada, v tomto případě náhradní ubytování. Z důvodů hodných zvláštního zřetele však soud může rozhodnout o právu rozvedeného manžela na náhradní byt. Typicky by se mohlo jednat o situaci, že půjde o manžela, kterému byly po rozvodu svěřeny děti do výchovy. Vznikne-li oběma manželům nebo i jen jednomu z nich za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne společný nájem družstevního bytu manžely a současně vznikne i společné členství v družstvu. Na základě tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně. V případě smrti jednoho z manželů se výlučným členem družstva a výlučným nájemcem družstevního bytu stane pozůstalý manžel.

 

Družstevní byt a manželství

Jestliže před uzavřením manželství je jen jeden z manželů nájemcem družstevního bytu, vzniká uzavřením manželství společný nájem družstevního bytu manžely. Členem družstva ale zůstává jen původní nájemce. Pokud naopak vznikne jednomu z manželů nebo oběma z nich za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vzniká tak kromě společného nájmu družstevního bytu manžely současně i společné členství v družstvu.

 

Jiné případy nájmu bytu

Jedná se o nájem služebního bytu, bytu zvláštního určení nebo bytu v domě zvláštního určení. Pojem služebního bytu je vymezen v prováděcích předpisech (zák. č. 102/1992 Sb.) tak, že se jedná o

a)                           byty v domech a jiných objektech určené pro ubytování osob, které mají v těchto bydlet ze služebních důvodů proto, že by jinak byl ohrožen provoz objektů nebo znemožněn výkon jejich zaměstnání

b)                           byty ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků, a rovněž byty v domech ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků,

c) byty ozbrojených složek, za něž se považují byty v domech výhradně určených pro ubytování vojáků z povolání a občanských pracovníků vojenské správy, pracovníků ministerstva vnitra, příslušníků Policie ČR, BIS, Sboru hradní policie a Sboru nápravné výchovy. V případech uvedených sub a) a b) se typicky jedná o byty domovníků, topičů, školníků apod. Prováděcí předpis definuje rovněž byty zvláštního určení jako byty zvlášť upravené pro ubytování zdravotně postižených osob. Byty v domech zvláštního určení jsou byty v domech s pečovatelskou službou a v domech s komplexním zařízením pro zdravotně postižené občany.

 

Výjimky u služebních bytů, bytů zvláštního určení nebo bytů v domě zvláštního určení

Ve srovnání s nájmem „obecního“ bytu platí řada odchylek:

• nemůže vzniknout společný nájem bytu manžely,

• neplatí ustanovení o právních následcích trvalého opuštění společné domácnosti. Jestliže však služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel nebo rodinní příslušníci, nejsou tyto osoby povinny se z bytu vystěhovat, pokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. To platí i v případě, jestliže nájemce služebního bytu trvale opustí společnou domácnost. V odůvodněných případech však může soud rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt, nebo že postačí náhradní ubytování. Uvedená úprava přiměřeně platí i v případě bytů zvláštního určení nebo bytů v domech zvláštního určení.

 

B. Bydlení manželů na základě vlastnického práva k bytu nebo domu

Společné bydlení manželů na základě vlastnictví bytu nebo domu může být založeno na třech základních variantách:

 

Byt nebo dům ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů

Je třeba konstatovat, že pro druhého manžela jde o nejméně výhodnou variantu. V bytě nebo domě svého manžela je oprávněn bydlet pouze na základě rodinně-právního vztahu manželství. Manžel-vlastník je po dobu trvání manželství povinen umožnit druhému manželovi bydlení. Nemůže mu tedy rozhněvaně postavit kufry za dveře a vyměnit zámky, což lze dovodit z povinnosti manželů žít spolu a pomáhat si (§ 18 zák. o rodině). Ani nemůže již nemilovaného manžela přestěhovat do maličké sklepní komůrky, neboť životní úroveň obou manželů (včetně úrovně bydlení) má za trvání manželství být v zásadě stejná (§ 91 zák. o rodině).

Jiná situace však nastane v případě zániku manželství. Pokud manželství zanikne smrtí jednoho z manželů, bude pozůstalý manžel jedním z dědiců, případně i dědicem jediným, ledaže by zůstavitel závěti odkázal byt nebo dům někomu jinému (manžel není tzv. neopomenutelným dědicem). Pokud manželství zaniklo rozvodem, ze zákona nevyplývá pro druhého manžela právo na bytovou náhradu! Soudy však jsou většinou ochotny přiznat právo na bytovou náhradu s ohledem na ustanovení § 3 obč. zák., tj. že nepřiznání bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy, zejména jedná-li se o manžela, kterému byly po rozvodu svěřeny děti do výchovy.

 

Byt nebo dům jako součást společného jmění manželů

Ideální varianta pro zajištění majetkových zájmů opouštěného manžela. Platí zde totiž vše, co bylo uvedeno v předchozí kapitole o společném jmění manželů.

 

Byt nebo dům v podílovém spoluvlastnictví

Typicky půjde o případy, kdy byt nebo dům byl získán z prostředků obou manželů ještě před uzavřením manželství, případně bylo darováno oběma manželům nebo manželé byt či dům nabyli společně na základě závěti. Podíly manželů mohou být různé, v závislosti na tom, jak podílové spoluvlastnictví vůbec vzniklo. Podílové spoluvlastnictví je v občanském zákoníku upraveno bez ohledu na existenci manželství, protože se (na rozdíl od společného jmění) může týkat jakýchkoli subjektů občanskoprávních vztahů.

Proto také případný rozvod manželství se tohoto spoluvlastnictví nijak nedotkne. Pokud by rozvedení manželé chtěli svou bytovou situaci po rozvodu manželství vyřešit, mohou se dohodnout o zrušení podílového spoluvlastnictví s tím, že jeden z manželů se stane výlučným vlastníkem a druhému vyplatí hodnotu jeho spoluvlastnického podílu, případně se mohou dohodnout o reálném rozdělení nemovitosti (pokud je to vůbec možné). Pokud by k dohodě nedošlo a porozvodové vztahy mezi manžely by to vyžadovaly, nezbude než se domáhat zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem.

 

C. Odvozené důvody bydlení Bydlení manželů jako rodinných příslušníků

S ohledem na stávající nedostatek bytů (případně finančních prostředků mladých manželů) se poměrně často stává, že mladí manželé po svatbě bydlí v bytě či domě společně s rodiči jednoho z nich. Jestliže manželé bydlí společně s rodiči jednoho z nich v nájemním bytě (není rozhodující, zda se jedná o družstevní či nedružstevní byt), pak z hlediska právní úpravy se jedná o tzv. přijetí třetí osoby do bytu, k níž není třeba souhlasu pronajímatele. Co však je vždy třeba, je souhlas dosavadních nájemců, tj. rodičů. Jejich vlastní dítě s nimi v bytě bydlí na základě rodinně právního vztahu. K nastěhování svého manžela však tento manžel potřebuje souhlas nájemce bytu.

Svůj souhlas s bydlením manžela však mohou rodiče kdykoli odvolat, zejména tehdy, jestliže by další pobyt v bytě byl v rozporu s dobrými mravy (např. manžel jejich dítěte se k nim chová hrubě apod.). Ze zákona zde nevzniká právo na bytovou náhradu. Totéž platí i v případě bydlení mladých manželů v rodinném domě rodičů jednoho z nich. Samozřejmě se nemusí jednat pouze o rodiče jednoho z manželů, ale např. i o prarodiče či vzdálenější příbuzné, kteří jsou ochotni touto formou poskytnout mladým manželům bydlení. Pokud vzdálenější příbuzní přenechávají manželům byt ve svém domě, pak už je zpravidla jejich bydlení řešeno nájemní smlouvou.

 

Bydlení na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni

Z krásné literatury známe pojem výměnek. Současný občanský zákoník upravuje věcné břemeno doživotního užívání nemovitosti určitou osobou. Není samozřejmě vyloučeno, aby právo odpovídající věcnému břemeni doživotního bydlení bylo smlouvou zřízeno oběma manželům. Typicky jde o situaci, kdy manželé darují nemovitost svým dětem nebo ji prodají třetí osobě, a současně je smlouvou pro ně zřízeno právo doživotního bydlení. Pokud jeden z manželů zemře, právo doživotního bydlení je samozřejmě druhému manželovi zachováno v rozsahu původní smlouvy.

 

Je to břemeno

Zákon vůbec neřeší situaci, že by došlo k rozvodu manželství manželů, kteří doposud společně bydlí na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni. Právo odpovídající věcnému břemeni nelze zařadit do společného jmění manželů, protože směřuje přímo ke konkrétní osobě. Rozvod manželství se ho tedy vůbec nedotkne. V případě, že by manželé nebyli schopni se dohodnout, kdo bude po rozvodu nadále bydlet v bytě, který užívají na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni, je situace téměř neřešitelná. Pro zrušení práva odpovídajícího věcnému břemeni soudem totiž není zákonný důvod. Soud ani nemůže na základě analogie rozhodnout, že jeden z manželů je povinen byt vyklidit poté, co mu bude zajištěna bytová náhrada. Druhou možností by bylo, domáhat se žalobou, aby soud určil způsob užívání předmětného bytu. V případě, že se bude :

 

1.5. Manželé a dědické právo

Dědění je zjednodušeně řečeno přechod majetku zemřelé osoby (zůstavitele) na dědice.

 

Zděděné dluhy a dědická nezpůsobilost

Dědictví se nabývá v okamžiku smrti zůstavitele. Dědic se tedy nemusí o dědictví přihlašovat. Může však dědictví odmítnout. Dědictvím se nabývá nejenom majetek, ale i dluhy zůstavitele. Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které

na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Občanský zákoník výslovně uvádí, že nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům a nebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil. Předpokladem dědění manžela, pokud nenastala výše uvedená dědická nezpůsobilost, je pouze právní existence manželství v okamžiku úmrtí jednoho z manželů. Skutečnost, že manželé již třicet let nežijí ve společné domácnosti a každý žije s někým jiným, případně má z tohoto nového vztahu děti, není vůbec právně důležitá. Stejně tak bude manžel dědicem, i když už je zahájeno rozvodové řízení, byl např. i vynesen rozsudek o rozvodu manželství, ale doposud nenabyl právní moci. Rozvedený manžel už samozřejmě dědicem být nemůže, protože manželství již neexistuje.

 

Dědění ze zákona – první dědická skupina

Občanský zákoník zná dva tzv. dědické tituly, tedy důvody, z nichž se dědí, a to dědění ze zákona a dědění ze závěti. Může ovšem nastat i situace, kdy se bude současně dědit z obou těchto titulů. Při dědění ze zákona jsou dědicové rozděleni do čtyř dědických skupin. Pozůstalý manžel dědí buď v první dědické skupině s potomky nebo ve druhé dědické skupině. V první dědické skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem. Dědí všechny děti zůstavitele, tj. i děti narozené mimo manželství, děti z předchozích manželství a děti, které zůstavitel osvojil (adoptoval), a to jak prostým osvojením, pokud toto osvojení v okamžiku smrti právně existuje, tak i děti nezrušitelně osvojené, kde je osvojitel-zůstavitel zapsán v rodném listu dítěte jako jeho rodič. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.

 

Jak dědí manželé

• dědictví se nabývá v okamžiku smrti zůstavitele

• do dědictví nepatří majetková práva vázaná výlučně na osobu zůstavitele

• dědictvím se nabývají i dluhy zůstavitele

• důvodem k dědění je samotná právní existence manželství v okamžiku úmrtí jednoho z manželů. I když manželé již nežijí ve společné domácnosti, z dědického hlediska to není právně důležité

• smrtí jednoho z manželů zanikne rovněž společné jmění manželů. Součástí vypořádání dědictví bude tedy nejdříve vypořádání tohoto společného jmění, kdy se určí, co ze společného jmění připadne pozůstalému manželovi z titulu vypořádání. Druhá polovina pak bude předmětem dědictví

• při dědění ze zákona manžel dědí v první dědické skupině s potomky nebo ve druhé dědické skupině

• univerzálním dědicem se pozůstalý manžel stane pouze tehdy, když zůstavitel neměl vlastní děti, jeho rodiče již zemřeli a žil ve společné domácnosti pouze s druhým manželem

 

Druhá dědická skupina

Pokud zůstavitel nezanechal žádné potomky (děti, vnuky, příp. pravnuky), nemůže být manžel tzv. univerzálním dědicem v I. dědické skupině. V tomto případě nastupuje druhá skupina dědiců, v níž dědí manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu dědictví.

• Pokud by tedy zůstavitel neměl vlastní děti, jeho rodiče již zemřeli a žil ve společné domácnosti pouze s druhým manželem, stane se pozůstalý manžel univerzálním dědicem.

• Tzv. spolužijícími osobami mohou být např. děti druhého manžela, ale může se jednat např. i o druha nebo družku zemřelého manžela. Manžel např. již před lety opustil společnou domácnost a žil s přítelkyní. Rodiče již dávno zemřeli. Vypořádání dědictví bude v tomto případě vypadat tak, že o dědictví se podělí manželka s milenkou, a to každá jednou polovinou.

• Pokud by zůstavitel žil ve společné domácnosti s druhým manželem a svým rodičem (rodiči), nemůže rodič nabývat dva dědické podíly, tj. jeden z titulu rodiče a druhý z titulu tzv. spolužijící osoby, ale bude vždy dědit jenom jeden dědický podíl.

 

Dědická dohoda

Při dědění ze zákona mohou dědicové uzavřít tzv. dědickou dohodu. V této dohodě si upřesní, kterou konkrétní věc z dědictví každý získá. Dědicové však mohou uzavřít i takovou dohodu, kterou mohou výše uvedené dědické podíly změnit. Dědická dohoda může být uzavřena i tak, že jeden z dědiců (nebo i více dědiců), aniž by dědictví výslovně odmítl, nic z dědictví nezíská. Jestliže se dědicové nejsou schopni o vypořádání dědictví dohodnout, potvrdí jim soud nabytí dědictví podle dědických podílů, to znamená, že se stanou podílovými spoluvlastníky všech věcí připadajících do dědictví. Nepřijdou-li dědicové ani poté k rozumu a nedohodnou-li se o vypořádání podílového spoluvlastnictví, nezbude než se o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudit.

 

Dědění ze závěti

Při dědění ze závěti přechází majetek zůstavitele na osoby, které zůstavitel výslovně v závěti určil. Občanský zákoník výslovně vylučuje společnou závěť více zůstavitelů. Manželé tedy nemohou napsat společně jednu závěť, kterou by se navzájem určovali za dědice, ale musí sepsat závěť každý samostatně. Je všeobecně známo, že děti zůstavitele jsou tzv. neopomenutelnými dědici, ledaže by je zůstavitel v závěti výslovně vydědil, a to jen ze zákonem stanovených důvodů. Manžel však mezi neopomenutelné dědice nepatří. Ze zákona má samozřejmě nárok na polovinu společného jmění. S druhou polovinou společného jmění a se svým vlastním výlučným majetkem však zůstavitel může, pokud nemá děti (nebo se mu podaří je platně vydědit), nakládat, jak se mu zalíbí.

 

Jak se dědí pojištění

Zvláštní režim se týká i úpravy následků smrti v případě pojištění osob. Občanský zákoník stanoví, že je-li dohodnuto, že pojistnou událostí je smrt pojištěného, může ten, kdo pojistnou smlouvu uzavřel, určit osobu, které má pojistnou událostí vzniknout právo na plnění, a to jménem nebo vztahem k pojištěnému. Až do vzniku pojistné události může být určení této osoby měněno, přičemž změna určení osoby je účinná doručením sdělení příslušné pojišťovně. Tak by pojištěnec mohl např. uvést, že v případě jeho smrti obdrží plnění z pojistné smlouvy jeho milenka, a podle aktuálního stavu svých mimomanželských vztahů určení konkrétní milenky průběžně měnit. Není-li oprávněná osoba v pojistné smlouvě určena nebo nenabude-li práva na plnění, nabývá právo na plnění z pojistné smlouvy manžel pojištěného.

 

2. Rozvod manželství

Současná právní úprava rozvodu nezná rozvod na principu dohody, i když to tak v případě rozvodu podle § 24a zákona o rodině na první pohled vypadá. Celá právní úprava rozvodu, včetně jejích jednotlivých variant, je založena jenom na tom, do jaké míry je třeba v soudním řízení dokazovat existenci kvalifikovaného rozvratu a jeho příčin, či zda se rozvrat dokazovat nemusí, případně přes existenci rozvratu nemusí soud za jistých okolností rozvod povolit.

Tím, že právní úprava rozvodu manželství je založena na objektivním důvodu rozvratu manželství, je rovněž řečeno i to, že souhlas druhého manžela s rozvodem není nutný. Manželství je možné rozvést i proti vůli jednoho z manželů, jestliže soud dospěje k závěru, že mezi manžely nelze očekávat obnovení manželského soužití, a nepodaří se naopak dokázat existenci podmínek, pro které ustanovení § 24b zákona o rodině umožňuje žalobu o rozvod zamítnout, nebo je zde zvláštní zájem nezletilých dětí na tom, aby manželství bylo zachováno. Jestliže se tedy jeden z manželů pevně a neochvějně rozhodl, že se rozvede, pak je to jen otázka vytrvalosti. Právní úprava mu v tom nezabrání.

 

Rozvodový paradox

Zatímco při uzavření manželství stačí souhlasné prohlášení snoubenců, že spolu dobrovolně vstupují do manželství, učiněné před starostou nebo oddávajícím duchovním, manželství už tak jednoduše souhlasným prohlášením zrušit nelze. O zrušení manželství rozvodem rozhoduje vždy soud, který v soudním řízení zkoumá, zda jsou splněny zákonné podmínky, a poté rozvod povolí nebo žalobu na rozvod zamítne, protože pro rozvod neshledá patřičný důvod.

 

2.1. Právní úprava rozvodu

A. Základní úprava rozvodu (tzv. sporný rozvod)

§ 24 zákona o rodině

(1) Soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jestliže je manželství tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití; bere přitom v úvahu příčiny rozvratu manželství.

(2) Mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody.

 

Je manželství dostatečně rozvráceno?

Pro výše uvedenou právní citaci se v praxi často používá pojem sporný rozvod. Vyjadřuje se tím myšlenka, že mezi manžely sice může existovat jednotný názor na to, že manželství má být rozvedeno, ale manželé nejsou dohodnuti na všech důsledcích rozvodu. V řízení, které lze samozřejmě zahájit jen k návrhu (žalobě) jednoho z manželů, je třeba, aby navrhovatel prokázal, že manželství je tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití, tj. je třeba prokázat existenci tzv. kvalifikovaného rozvratu.

Pojem rozvrat obecně znamená, že vztahy mezi manžely byly původně jiné, manželství řádně fungovalo. Samotná skutečnost, že jeden z manželů dospěl k závěru, že toho druhého již nemiluje stejně jako týden po svatbě, ještě neznamená, že je manželství rozvráceno. Fakt, že mne to nějak doma přestává bavit, ještě sám o sobě neznamená, že mě soud okamžitě rozvede.

Hlubokost a trvalost rozvratu je dána jednak intenzitou narušení vztahů mezi manžely, a jednak i délkou tohoto narušení. Požadavkem hlubokého rozvratu zákonodárce naznačuje, že přece jenom rozvod není zase tak úplně soukromá záležitost manželů a že tedy nehodlá povolovat rozvod pro nějakou malichernost, ale

musí jít o něco závažného. Na druhé straně však často poměrně banální a nezvládnuté „maličkosti“ (a s prominutím přečasto hlouposti) dokážou ve svém důsledku vybujet až v hluboký rozvrat. Případy, kdy náhle zčista jasna udeří blesk a zapříčiní hluboký rozvrat manželství, nejsou v praxi zase tak časté. Rozvod není úplně soukromá záležitost manželů; proto by měl být povolen jen při skutečně závažných důvodech.

 

Kdo za to může

Při zjišťování existence rozvratu soud bere v úvahu příčiny rozvratu manželství. Jak dalece ovšem soud bude zjišťovat příčiny rozvratu, závisí na tom, do jaké míry je manželé učiní předmětem soudního jednání. Shodují-li se oba manželé na tom, že manželství má být rozvedeno, je ovšem otázkou, nakolik se soudu skutečně podaří zjistit pravou příčinu rozvratu (a nakolik se soudu vůbec bude chtít zjišťovat pravou příčinu, resp. bude to považovat za potřebné), navíc když za této situace se soud zpravidla spokojí pouze s výslechem účastníků jako důkazním prostředkem. Ve většině rozvodů nejde jen o jednu příčinu, proč manželství ztroskotalo, ale o jejich souhrn a každá příčina, včetně tak časté nevěry, má někde svůj původ.

 

Nebylo to nutné!

Samostatnou rozvodovou kapitolou jsou takzvané demonstrativní návrhy na rozvod. Paní choť, ve snaze vyřešit nějaký problém, občas vyhrožuje rozvodem. Pan manžel se tím ovšem nenechá zastrašit, dál leží u televize a výhrůžky nebere vážně. Jednoho dne mu ale na stole leží rozvodový návrh. Jednání proběhne rychle a poměrně formálně, takže než se manželé vzpamatují, vyslechnou si v podstatě zcela zbytečný rozsudek o rozvodu. V jednom sociologickém výzkumu z konce 70. let minulého století přes 50 % rozvedených manželů pět let po rozvodu na otázku, zda rozvod byl skutečně nutný (kdyby tehdy byli bývali věděli to, co ví dnes), odpovědělo, že vlastně ani ne.

 

Psycho!

Psychologové hovoří o tzv. o psycho-sociálním rozvodu (psychorozvodu) a jeho jednotlivých fázích. Zjednodušeně řečeno jde o to, že nejdříve to v manželství začne nějak houstnout, jeden z manželů začne v duchu koketovat s myšlenkou rozvodu, v bezesných nocích si tiše vypořádává společné jmění manželů a maluje si

růžovou budoucnost bez druhého manžela, až se jednoho dne pro rozvod pevně rozhodne a podá žalobu. Druhého manžela podání rozvodové žaloby často zastihne v situaci, kdy už také tušil, že by to tak mohlo skončit, ale ještě není rozhodnut, je mu líto nezletilých dětí nebo nashromážděného majetku, případně se rozvodu všemožně brání, protože si nechce připustit, že něco původně velmi cenného prohrává, nebo si uvědomuje, jak dalece ho rozvod postihne.

 

B. Smluvený rozvod

§ 24a zákona o rodině

(1)   Jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí, má se za to, že podmínky uvedené v ustanovení § 24 odst. 1 jsou splněny. Soud nezjišťuje příčiny rozvratu a manželství rozvede, jsou-li předloženy

(2)   a) písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost, a

(3)   b) pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.

 

Od sebe v klidu

Současná právní úprava rozvodu manželství umožňuje rozvádějícím se manželům kultivovaný rozchod současně s komplexním vyřešením všech právních následků spojených s rozvodem manželství. Taková forma rozvodu ovšem klade na všechny zúčastněné, včetně jejich právních zástupců, značné nároky. Je namístě pouze tam, kde již na obou stranách došlo k akceptaci stanoviska, že rozvod je pro všechny zúčastněné menší zlo než setrvávat v manželství a vztahy mezi manžely již nejsou příliš poznamenány pocitem křivdy, ublíženosti, nenávisti, snahy pomstít se druhému partnerovi, krátce řečeno, mezi manžely již proběhl psychorozvod. Na druhou stranu dohoda o tom, jak budou vyřešeny veškeré právní následky rozvodu ještě před tím, než soud skutečně vysloví rozsudek o rozvodu manželství, otvírá dostatečný prostor pro uvážení rozvaděných manželů, zda jim rozvod skutečně stojí za to.

 

Předpoklady smluveného rozvodu

Podstata tzv. smluveného rozvodu spočívá v tom, že za splnění tří konkrétních předpokladů zákon konstruuje nevyvratitelnou domněnku, že manželství je hluboce a trvale rozvráceno, a tuto skutečnost již není třeba soudu dokazovat.

 

V prvé řadě musí manželství trvat určitou dobu; zákon vyžaduje trvání v době nejméně jednoho roku. Smyslem tohoto požadavku zákona je předejít neuváženým rozvodům a konec konců i neuváženým sňatkům. Předpoklad délky trvání manželství musí být splněn ke dni podání návrhu na rozvod.

 

Druhým předpokladem je skutečnost, že manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí. Ani v tomto případě není nezbytné, aby manželé měli i formálně oddělené bydliště. Skutečnost, zda manželé spolu nežijí nejméně šest měsíců, soud nebude nijak prověřovat, jestliže bude mít k dispozici shodné prohlášení obou manželů, že spolu šest měsíců nežijí, byť by to nebyla tak docela pravda. Z dikce uvedeného ustanovení sice vyplývá, ž  se soud nemusí spokojit pouze se souhlasným tvrzením účastníků, jde však o natolik osobní záležitost manželů, že sotva lze očekávat dokazování této skutečnosti výslechem svědků či jinými důkazy. Rovněž tento předpoklad musí být splněn ke dni podání návrhu na rozvod manželství.

 

Třetím předpokladem je skutečnost, že se druhý manžel k návrhu připojí. Manžel se může připojit k žalobě již v době jejího podání, není však vyloučeno, že k připojení se k žalobě dojde teprve v průběhu rozvodového řízení a rozvod podle ustanovení § 24 se tak změní na rozvod podle ustanovení § 24a a nebude třeba prokazovat existenci kvalifikovaného rozvratu, tj. vyprávět soudu, proč se rozvádíme.

 

Podmínky smluveného rozvodu

1. manželství musí trvat nejméně jeden rok

2. z toho spolu manželé nejméně šest měsíců nežijí

3. druhý manžel se k návrhu musí připojit

4. manželé musí soudu předložit smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, vypořádání práv a povinností společného bydlení, případně i smlouvu o vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi

 

My se vypořádáme

K tomu, aby se soudu nemuselo nic vyprávět o rozvratu manželství a jeho příčinách, je však ještě třeba, aby manželé předložili soudu smlouvy o vypořádání všech právních následků rozvodu. Zákon o rodině vyžaduje předložení dvou smluv, a to smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a vypořádání práv a povinností společného bydlení. Bez těchto dvou smluv soud manželství bez zjišťování rozvratu a jeho příčin nerozvede. Aby bylo možné udělat právní mocí rozsudku o rozvodu „tlustou čáru za minulostí“, je možné se hned dohodnout a předložit soudu i smlouvu o vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi.

 

Vše písemně

Pro všechny smlouvy o vypořádání vyžaduje zákon písemnou formu s úředně ověřenými podpisy manželů. Není vyloučena ani forma notářského zápisu, tj. že tyto smlouvy sepíše za patřičný peníz kterýkoli notář. Je zcela lhostejné, zda vypořádání všech majetkových vztahů mezi manžely, včetně bydlení a vyživovací povinnosti, bude obsaženo v jedné listině, či dvou (případně třech) samostatných smlouvách. Co je však pro tento rozvod nezbytné, je skutečnost, že smlouvy byly platně uzavřeny.

 

Nejen společné jmění

Praxe jednotlivých soudů se liší v tom, do jaké míry se soudce zabývá obsahem uvedených smluv. Vždy se však musí zamyslet nad tím, zda je smlouva platná. Pokud manželé vypořádávají více, než jen omšelé vybavení bytu a ojetou škodovku, zejména je-li jeden z manželů podnikatelem, pak při sepisu těchto smluv není mnoho prostoru pro „lidovou tvořivost“ (opsání podle vzoru od kamaráda), ale je mnohem vhodnější obrátit se na nějakého advokáta, případně notáře. Požadavek předložit smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů je formulován proto tak obecně, aby umožnil vypořádání nejenom společného jmění manželů, ale i vypořádání dalších společných majetkových vztahů, které mezi manžely existují, např. podílového spoluvlastnictví, různých společných závazků vzniklých před uzavřením manželství apod.

Protože i v případě tzv. smluveného rozvodu zanikne společné jmění manželů teprve právní mocí rozsudku o rozvodu, je třeba smlouvu o vypořádání sepsat s tzv. odkládací podmínkou, tj. že právní účinky této smlouvy nastanou ke dni právní moci rozsudku o rozvodu. Protože však v mezidobí ode dne podpisu smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů do dne právní moci rozsudku o rozvodu vždy uplyne kratší či delší doba, je třeba ve smlouvě upravit i právní režim věcí a závazků nabytých v tomto mezidobí.

 

Kdy se hodí notářský zápis

V případě, že smlouva o vypořádání společného jmění obsahuje závazek jednoho z manželů vyplatit z titulu vypořádání druhému manželovi po rozvodu určitou vyšší částku, rozhodně je výhodné uzavřít tuto smlouvu ve formě notářského zápisu. Občanský soudní řád totiž umožňuje vložit do notářského zápisu tzv. doložku přímé vykonatelnosti. Pokud by závazek nebyl ve lhůtě splněn, není třeba podávat žalobu na povinnost uhradit dlužnou částku a poté návrh na exekuci, ale na základě této doložky je možné si soudní řízení ušetřit a podat přímo návrh na provedení exekuce.

 

Jak je to s bydlením a výživným

Jestliže manželé nabyli za trvání manželství nemovitost do společného jmění manželů, pak věcněprávní účinky vypořádání vlastnických vztahů k této nemovitosti nastanou teprve vkladem vlastnického práva do příslušného katastru nemovitostí. Smlouvu však lze příslušnému katastrálnímu úřadu předložit teprve po právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Vypořádání práv a povinností společného bydlení je závislé na právním titulu společného bydlení, včetně skutečnosti, zda po rozvodu vzniká nárok na bytovou náhradu či nikoli.

 

Výkupné za manželku

Vypořádání právních následků rozvodu může obsahovat i řešení otázek vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi. Typicky se bude jednat o výživné pro rozvedenou manželku. Praktické se v tomto směru jeví zejména řešení vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi formou jednorázového plnění. V řadě případů se může jednat i o jakési odstupné. Rozvod je tak možné si v podstatě „koupit“. Někomu, kdo nesleduje rozvody hollywoodských hvězd, se to může zdát na první pohled poněkud nemravné, ale jistě je to menší zlo pro obě strany, než několik vleklých mnohaletých soudních řízení. Je znám i případ, kdy milenec si takto koupil manželku jiného pána. Za to, že manžel souhlasil s rozvodem, obdržel od něj pěkných pár set tisíc. Když mu dáma za to stála, tak proč ne? Pořád je to lepší, než zdůvodňovat soudu rozvrat manželství, který vznikl na základě nevěry manželky, protože manžel se jí třeba dostatečně nevěnoval apod.

 

C. Tvrdostní klauzule

§ 24b zákona o rodině

(1) Návrhu na rozvod, s nímž nesouhlasí manžel, který se na rozvratu manželství porušením manželských povinností převážně nepodílel a jemuž by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, soud nevyhoví, pokud mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství.

(2) Jestliže však manželé spolu nežijí po dobu delší než tři roky, soud manželství rozvede, jsou-li splněny podmínky § 24.

 

Rozvod až za tři roky?

Uvedené ustanovení je určitým zpřísněním rozvodu za situace, že mezi manžely sice existuje tak hluboký a trvalý rozvrat vztahů, který by soudu jinak umožňoval vyslovit rozvod manželství, ale jeden z manželů s rozvodem nesouhlasí a brání se mu. Rozhodně nejde o časté situace a převládající názor některých opouštěných manželek i manželů, že když nepodepíšou rozvod, bude muset ten druhý tři roky čekat, neodpovídá platné právní úpravě. Manžel bránící se rozvodu nesmí současně být tím, kdo převážně zapříčinil rozvrat vztahů, a to tak, že porušoval manželské povinnosti. Nejde zde o žádné zjišťování viny, ať už výlučné nebo převážné, nebo snad neviny na rozvodu, pouze je třeba prokázat, že bránící se manžel převážně nezapříčinil rozvrat. Na druhou stranu tím ještě není řečeno, že druhý manžel, který se chce rozvést, manželství převážně svým jednáním rozvrátil (i když tomu tak v praxi často bývá). Teoreticky mohl rozvrat vzniknout i z příčin, které byly mimo jednání obou manželů (např. nemoc).

 

Jaká újma je závažná

Manžel, který se rozvodu brání, musí současně prokázat, že by mu rozvodem byla způsobena zvlášť závažná újma. Evidentně zvlášť závažná újma nebude spočívat v pouhém faktu, že po rozvodu je třeba vypořádat společné jmění manželů a že každý z manželů přijde o polovinu majetku, to je logický důsledek jakéhokoli rozvodu. Spíše se bude jednat o případy, kdy se rozvádí dlouholeté manželství a druhý manžel je invalidní, okázaný na pomoc třetí osoby apod., takže zvlášť závažná újma je mu působena více v oblasti osobní než majetkové, i když majetkové aspekty nelze zcela pominout. Musí být rovněž zjištěny mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch zachování manželství. Učebnicovým příkladem je situace, kdy manžel po dlouholetém manželství podal návrh na rozvod, protože si našel mladou atraktivní milenku. Žaloba o rozvod však byla podána v době, kdy u manželky bylo zjištěno závažné onemocnění a prognóza dalšího vývoje nemoci nebyla zcela jednoznačná. Prostě jde o situace, kdy každý slušný člověk cítí, že právě v tomto okamžiku je návrh na rozvod poněkud nevkusný.

 

Proč tři roky?

Jestliže manželé spolu nežijí tři roky a zároveň je manželství tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití, sotva lze očekávat, že by se snad ještě usmířili, takže důkaz o existenci kvalifikovaného rozvratu zřejmě bude poměrně jednoduchý. Splnění této podmínky musí být dáno ke dni podání návrhu (žaloby) na rozvod.

 

2.2. Rozvodové řízení

Občanský soudní řád neobsahuje samostatnou úpravu rozvodového řízení a jde tedy obecně o tzv. sporné řízení, pro které platí stejná ustanovení (s nepatrnými výjimkami) jako např. pro žalobu na náhradu škody. Velká novela občanského soudního řádu s účinností od 1. ledna 2001 používá pro zahájení soudního řízení zcela důsledně pojem žaloba, nikoli tradiční pojem návrh.

 

Někdo musí být žalovaným

Kdo je žalobcem a kdo stranou žalovanou, obecně vyplývá z konkrétního hmotně právního vztahu, takže každému je jasné, že např. věřitel bude vždy vystupovat jako žalobce, zatímco dlužník bude vždy stranou žalovanou. Potíž je v tom, že žalobu o rozvod může podat kterýkoli z manželů, a třebaže jsou oba manželé s rozvodem srozuměni, jednoho z nich bude náhle zákon označovat za žalobce a z původně milované osoby se v okamžiku podání žaloby k soudu slovy zákona (poněkud nevkusně) stává strana žalovaná. Ještě před dvěma lety byla miláčkem, sluníčkem, beruškou a nyní v jednací síni pan žalobce chladně konstatuje, že „paní žalovaná mi neprala, nevařila, nestarala se řádně o domácnost a odmítala intimní styky“, a druhá strana ještě mrazivějším tónem smečuje, že pan žalobce jí nikdy s ničím nepomohl, nikdy jí nepřispíval na domácnost ...

 

Kdo se s kým rozvedl

Opouštěný manžel(-ka) na straně žalované má velice často pocit křivdy, i když je s rozvodem nakonec srozuměn(-a). Místo odpůrce (což by se mu taky příliš nelíbilo, ale pořád to nezní tak špatně) je označován za stranu žalovanou. Je přece rozdíl, jestli se přítelkyním při kávě chlubím „tak jsem se s ním rozvedla“, nebo jestli zhrzeně konstatuji „tak se se mnou rozvedl“. Tento v podstatě psychologický aspekt soudního řízení není možné podceňovat tam, kde ve vztazích mezi rozvádějícími se manžely ještě doutná či přímo plápolá zloba.

 

Za jak dlouho zase sami?

Délka soudního řízení od podání žaloby do právní moci rozsudku o rozvodu je závislá na tolika věcech, že jakýkoli aritmetický průměr je údajem velmi nespolehlivým. Řízení o rozvod, jestliže manželé mají nezletilé děti, je delší o samostatné řízení o úpravě poměrů k těmto dětem. Délka tohoto řízení samozřejmě závisí na tom, zda mezi rodiči se o dítě bojuje, nebo jsou na svěření dítěte do výchovy a výživném v zásadě dohodnuti. Samotné rozvodové řízení je pak závislé i na tom, o který okresní soud se jedná (větší město, zemědělský okres apod.), zda se některý z manželů rozvodu brání atd. S velkou dávkou pravděpodobnosti je třeba počítat tak asi s jedním rokem, když všechno půjde dobře, ale rozvodové řízení (včetně úpravy poměrů k dětem) se může protáhnout i na několik let.

 

Svoboda za deset minut

Samotné jednání o rozvod může být velice stručné a krátké. Zejména u tzv. smluvených rozvodů určitě netrvá déle než půl hodiny (jsou známa i desetiminutová jednání). V případě tzv. sporného rozvodu to ovšem někdy tak lehce nejde, protože občanský soudní řád počítá s výslechem účastníků jako základním důkazem o existenci kvalifikovaného rozvratu. I v těchto případech může jednání trvat dvacet minut, ale také může být několikrát odročeno a rozvod se protáhne na léta.

 

Pravomocný rozsudek – naprostý konec

Jestliže se po vyhlášení rozsudku účastníci vzdají práva odvolání, soud může hned na místě doručit pravomocný rozsudek. Zejména v případě tzv. smluveného rozvodu u některých soudů tak manželé opouštějí budovu soudu pravomocně rozvedeni. Proti pravomocného rozsudku o rozvodu již není možné podat tzv. mimořádné opravné prostředky (žalobu o obnovu řízení, pro zmatečnost, případně dovolání). Je tomu tak logicky proto, že po právní moci rozsudku o rozvodu manželství může kterýkoli z manželů již druhý den uzavřít nové manželství. V soudním řízení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, zásadně právo na náhradu nákladů, které vynaložil. To ovšem platí ve sporech, kde je jasné, kdo mohl žalobu podat a kdo vždy bude strana žalovaná. Protože žalobu o rozvod může podat kterýkoli z manželů (a zejména proto, že rozvod je oboustranná prohra), obecně platí, že účastníci nemají ze zákona právo na náhradu nákladů řízení. Soud však může přiznat tuto náhradu nákladů nebo jejich části tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu nebo poměry účastníků.

 

Kde se dát rozvést

Místně příslušným k podání žaloby o rozvod je okresní soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště, bydlí-li v obvodu tohoto soudu stále alespoň jeden z manželů. Není-li tato podmínka splněna, podává se žaloba k příslušnému obecnímu soudu žalovaného, a není-li ani takového soudu, nezbývá než obrátit se na obecní soud žalobce.

 

2.3. Úprava poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu

Dítě nelze před rozvodem manželství jeho rodičů uchránit, ledaže by byl rozvod manželů s nezletilými dětmi přímo zakázán, což je však představa zcela nereálná. Je však možné, a především nezbytné, chránit dítě v souvislosti s rozvodem jeho rodičů.

 

Kdo se postará o děti

Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Smyslem této nové úpravy je jednoduchá úvaha: buď jste schopni se dohodnout nebo akceptovat rozhodnutí soudu o výchově a výživě vašeho nezletilého dítěte, a pak budete (poměrně jednoduše) rozvedeni, nebo na rozvod pro příštích pár let zapomeňte. O úpravě poměrů k nezletilým dětem soud rozhoduje rozsudkem, který může mít dvojí podobu. Buď soud autoritativně určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy, a stanoví druhému rodiči výživné, nebo schválí dohodu rodičů ohledně výchovy a výživy. V případě, že manželé chtějí tzv. smluvený rozvod podle § 24a zákona o rodině, pak nezbytnou podmínkou pro vyslovení rozvodu bez dokazování rozvratu a zjišťování jeho příčin je výlučně pravomocný rozsudek opatrovnického soudu, kterým byla schválena dohoda o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu.

 

Rozvodové přesuny

Místní příslušnost opatrovnického soudu je upravena odlišně od místní příslušnosti soudu rozvodového. O úpravě poměrů mezi rodiči a dětmi bude rozhodovat okresní soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností své bydliště. Protože o rozvodu rozhoduje soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště (viz Kde se dát rozvést), může se stát, že o úpravě poměrů bude rozhodovat okresní soud ve Strakonicích a o rozvodu manželství okresní soud v Třebíči.

 

A. Svěření dítěte do výchovy jednoho rodiče

Obecné povědomí je založeno na tradičním rozlišování ženské a mužské role v rodině a vychází z teze, že „dítě patří matce“. V moderní společnosti už to zdaleka neplatí tak jednoznačně. Psychologové zdůrazňují roli otce při výchově, otcové asistují při porodech, což ještě před čtyřiceti lety bylo zcela nemyslitelné, a řada z nich je beze zbytku schopna se o dítě postarat. Pokud jsou oba rodiče výchovně způsobilí, pak u dítěte útlého věku je přesto matka (žena) pravděpodobně trochu důležitější, což už však vůbec nemusí platit u dospívajícího mladíka. Je třeba zdůraznit, že svěření do výchovy jednoho z rodičů znamená právně pouze svěření dítěte do jeho osobní péče. Druhý rodič nepřestává být zákonným zástupcem svého dítěte, je třeba jeho souhlasu v podstatných záležitostech týkajících se dítěte, a to všechno proto, že i nadále mu zůstává tzv. rodičovská zodpovědnost.

 

Na co se dívá soud

Kritéria, z nichž soud má vycházet při svých úvahách, kterému z rodičů svěřit dítě do výchovy, jsou v zákoně formulována poměrně podrobně: „Soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též ke hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.“

 

B. Společná a střídavá výchova

Společná a střídavá výchova jsou novými instituty českého rodinného práva, upravené tzv. velkou novelou zákona o rodině v roce 1998. Střídavá či společná výchova se na první pohled jeví jako ideální řešení situace dítěte po rozvodu jeho rodičů. Nikdo z rodičů se při ní nemůže cítit ošizen a ukřivděn. Aby však taková úprava byla v zájmu dítěte, musí být splněna jedna naprosto zásadní podmínka – oba rodiče musí se společnou nebo střídavou výchovou souhlasit. To dále znamená, že soud nebude rozhodovat o výchově, ale schválí dohodu rodičů poté, co se přesvědčí, že taková dohoda nejlépe odpovídá potřebám a zájmům nezletilého dítěte.

 

Společně i po rozvodu

Společná výchova je určitým nedopatřením. Připutovala k nám od západu a je vlastně nepochopením cizích právních úprav. V našem pojetí zákona o rodině společná výchova (bohužel) neznamená nic jiného, než že poměry dítěte nejsou pro dobu po rozvodu upraveny, tj. ve vztahu k dítěti jako kdyby k rozvodu manželství jeho rodičů nedošlo.

Schválení dohody rodičů o společné výchově je jistě namístě u šestnáctiletého pubertálního dítka, které studuje v sousedním městě a domů se dostavuje o víkendech pro čisté ponožky a vyloudit z každého rodiče kapesné. Dále je namístě jen výjimečně v případech, kdy skutečně jsou bývalí manželé schopni se ohledně

dítěte na všem dohodnout, a to včetně finančních záležitostí. V případě společné výchovy totiž podle převládajícího názoru soudní praxe není možné stanovit výživné.

 

Jednou ty, jednou já

Střídavá výchova znamená, že podle soudem schválené dohody je dítě svěřeno po určitý časový úsek do výchovy matky a stejný časový úsek do výchovy otce. Zákon nikde neřeší délku střídavé výchovy, tj. po jakých intervalech by se rodiče měli ve výchově střídat. V praxi zatím převládá model střídání rodičů po měsíci, soudy však schvalují i dohody o střídavé výchově po týdnu (u dítěte útlého věku). Ke schválení dohody o střídavé výchově v intervalu delším než měsíc, zejména u dítěte mladšího školního věku, by však mělo být přistupováno s velkou ostražitostí, zejména tam, kde střídavá výchova je nakonec výsledkem delších dohadů

mezi rodiči.

Nezbytným předpokladem úspěšnosti střídavé výchovy je skutečnost, že účastníci, samozřejmě včetně dítěte, si takové řešení skutečně přejí. Nejde jen o východisko z nouze či základnu k dalším krokům jednostranně zvýhodňujícím otce nebo matku. Rodiče by měli mít i přiměřeně obdobné výchovné přístupy. Je jasné, že při stěhování mezi maminkou a tatínkem dítě nemůže měnit školu. Je lhostejné, zda jeden měsíc u otce to bude mít do školy dvě, tři zastávky tramvají a z bydliště matky jen pět minut pěšky. Obdobně je třeba dbát na nepřerušení sportovních či kulturních aktivit. Relativně srovnatelný a samozřejmě v obou případech přijatelný by měl být i bytový standard včetně vhodného místa pro přípravu dítěte do školy. Zamezí se tak zcela nevhodnému „kupování“ dítěte stylem: „Vidíš, jak se u nás máš …“

Střídavá výchova tak evidentně musí řešit problém dítěte, nikoli jeho rodičů. Třebaže děti snesou neuvěřitelně mnoho, leckdy se taková dohoda blíží experimentu na dětech. Nepochybně dobrý a potřebný úmysl zákonodárce tím může nadělat víc škody než užitku. Na rozdíl od společné výchovy není v praxi pochyb o tom, že při střídavé výchově lze stanovit výživné.

 

Úskalí střídavé výchovy

Při svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů musí ten z rodičů, který má dítě svěřeno do výchovy (často matka), plnit roli obou rodičů, pokud žije s dítětem sám, bez nového partnera. „Navštěvující“ rodič pak může děťátko podle libosti rozmazlovat a chystat mu na víkendy zajímavý program. Pokud stabilní rodič jenom velí a trestá a ten druhý dítě jenom utěšuje, může situace někdy dospět až tak daleko, že dítko citově a velmi často i finančně některého z rodičů vydírá. Jestliže rodiče nezvládnou střídavou výchovu, může se jim lehce stát, že milé pachole (spíše pacholek) bude časem neomaleně vydírat oba rodiče.

 

C. Úprava styku rodiče s dítětem

Na rozdíl od svěření do výchovy a výživného, o němž musí soud před rozvodem vždy rozhodnout nebo schválit dohodu rodičů, dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu. Soud však styk rodičů s dítětem upraví, „vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině“. Rozhodnutí o výchově a výživě se týká nejpodstatnějších záležitostí dítěte. Naproti tomu dohoda rodičů o tom, kdy a jak dlouho se bude dítě vídat s druhým rodičem, může podléhat častým změnám v souladu s časovými možnostmi rodičů a dítěte. Rozhodování o úpravě styku s dítětem ve všech případech, kdy rodiče spolu nežijí, by bylo zcela nevhodným vměšováním státních orgánů do rodinných vztahů. Rodič, kterému nebylo dítě svěřeno do výchovy, má právo s dítětem se stýkat, aby tak mohl realizovat svá práva a povinnosti vyplývající z jeho rodičovské zodpovědnosti.

_

Jízdní řád na dítě

O úpravě styku rodiče s dítětem rozhoduje soud za situace, že rodiče nejsou schopni a především ochotni se na tom dohodnout. Skutečnost, že soud musí rozhodnout o úpravě styku s dítětem, je nejsmutnějším následkem rozvodu rodičů a svědčí o přetrvávajících nevyřešených problémech mezi rodiči a především o nevypořádaných vzájemných účtech. Ten účet je však ve svých důsledcích předkládán k zaplacení dítěti, které nemůže za to, že se maminka s tatínkem rozešli ve zlém.„Normální“ rodiče se (sice někdy se skřípěním zubů) nějak dohodnou a v případě staršího dítěte dohodu o tom, kdy bude druhého rodiče vídat, nechají na dítěti a rodiči.  

Nerozumní rodiče pak drží v ruce rozsudek obvykle následujícího znění: „Otec je oprávněn stýkat se s nezletilým Jarouškem každou sudou (lichou) sobotu a neděli v měsíci, a to v sobotu od 9.00 od rána do neděle do 17.00. Dále je otec oprávněn stýkat se s nezletilým každé Velikonoční pondělí (někdy jenom v sudém či lichém roce), druhý svátek vánoční a týden o hlavních prázdninách. Termín styku o hlavních prázdninách je otec povinen matce sdělit vždy do 30. dubna každého roku. Otec je povinen dítě si vyzvednout v bydlišti matky a po skončení styku matce tamtéž řádně předat. Matka je povinna dítě ke styku řádně připravit.“ Vrcholem zabedněnosti rodičů je rozsudek, kterým soud takto upravoval styk otce s dítětem, když rozvedení manželé ještě po rozvodu bydleli v jednom bytě!

 

Jak u malých dětí

Soudní úprava styku se týká zpravidla menších dětí. Dítě starší dvanácti let si už dokáže tento problém vyřešit samo, navíc se k věci může vyjádřit při soudním jednání a alespoň maličko osvícený rodič mu v tom nebude bránit. Rodič, kterému nebylo dítě svěřeno do výchovy, je oprávněn s dítětem se stýkat, není to však jeho povinnost. Tak rovněž dochází k situacím, že milý tatínek se přes soudní úpravu styku, které se domohl teprve při vynaložení značného úsilí, půl roku vůbec neobjeví. U malého dítěte je to samozřejmě velmi dlouhá doba. Tu náhle u dveří zazvoní zcela neznámý pán, dítě se ovšem k němu vůbec nechce znát, protože tatínek přece bydlí u nich doma.

Některé maminky v den, kdy si otec má přijít pro dítě, číhají za dveřmi s hodinkami v ruce, a jestliže se otec zpozdí o pět minut, už mu neotevřou, protože se pro dítě nedostavil včas. Tatínek si pak pro dítě chodí se svědky (někteří se domáhají policejní asistence) a předání dítěte se neobejde bez hádky mezi rodiči a srdceryvného pláče dítěte, které visí na matce a odmítá ji opustit. Ve snaze zamezit nejkřiklavějším případům porušování práv druhého rodiče (v drtivé většině případů otce) přinesla tzv. velká novela zákona o rodině z roku 1998 toto speciální ustanovení: „Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí.“ Úmysl zákonodárce byl zajisté chvályhodný. Zbývá jen otázka, do jaké míry se tím problém podařilo vyřešit.

 

 

  
Nejlevnější povinné ručení
Reklama zdarma, zvýšení návštěvnosti
Peněžní fondy Dluhopisové fondy Smíšené fondy Akciové fondyPojištění osob Finanční poradna
Kapitálové životní pojištění Investiční životní pojištění Rizikové životní pojištění Úvěrové životní pojištění
Důchodové pojištění Úrazové pojištění Pojištění majetku Pojištění bytů a rodinných domků Pojištění chalup a chat Pojištění domácností Peníze Výpočty kalkulačky
Rust

Rust

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one